Stojíte před důležitým životním rozhodnutím? Poraďte se s věštcem!

Život je plný nástrah a důležitých a těžkých rozhodnutí. O to těžší je to pak pro nás – pitomce, kteří by potřebovali, aby je někdo neustále vodil za ručičku. A právě pro nás jsou tu věštci – hodní lidé, kteří vás sice oberou o čtvrtku vaší výplaty, ale na oplátku vám zase dobře poradí.




Představte si, že jste již několik let šťastně ženatý muž. Pak vás ale napadne „Co když je mi žena nevěrná?“ Co uděláte, abyste odhalili pravdu? Možností je spousta, ale ta úplně nejlepší je zavolat věštci. Jde o zaručený způsob, jak zjistit pravdu. Stačí, když věštci nadiktujete své jméno, jméno vaší manželky a vaše datum narození. Věštec otočí pár mariášových karet a je hotovo! Tohle je třeba můj případ. S přítelkyní jsme se milovali a byli šťastní, pak mi ale věštec řekl, že mě přítelkyně podvádí a v tu ránu jsem ji rozbil držku a vykopnul z baráku.

Věštci jsou také velmi zdatní co se týče rad ohledně financí. Máte hluboko do kapsy? Každý měsíc jdete z ruky do huby a poslední týden před výplatou máte sotva na cigára? Poraďte se ohledně svojí finanční situace s věštcem. Bude vás to sice stát půlku z vašich celoživotních úspor na dovolenou v Chorvatsku, ale aspoň vám věštec prozradí, jak stabilizovat vaše finance.

A co třeba práce? Nedaří se vám? Nebaví vás to tam? H*vno vám platí? Nejste si ale jisti, jestli máte skončit? Opět – zavolejte věštci. Ten přece nejlíp ví, jak se vám daří ve vaší práci. A ten půlrok na pracáku, než vám nezbyde nic jiného, než vzít nějakou jinou, ale naprosto stejně debilní práci nějak přežijete.

Co říct závěrem… věštec vám dokáže pomoct a poradit s každou situací a s každým rozhodnutím. Vůbec neřešte, že je to drahý jak k*rva, ty cenné rady za to stojí!




komentáře 4

  1. Je vidět, že rád píšeš. Já kdysi sepsala pár povídek. Jednu sem hodím. Není sice o věštcích, ale k náplni stránek se hodí a byla mi pochválena i Zdendou a to je kurva kritik!

    Očekávání

    Pocházela z malého města. Co o ní vlastně napsat víc? Inu, všechno, čemu se věnovala, jí vlastně šlo. Docela hezky zpívala, kreslila, i házená ji bavila. Celkem prospívala ve škole a byla i poměrně zručná. Její problém byl ve slovech docela, celkem a poměrně, protože na druhou stranu v ničem nevynikala. O jejím vzhledu by se dalo říct asi tolik, že byla relativně hezká. Tedy nenašlo se na ní nic vyloženě ošklivého. Milena tohle všechno o sobě věděla a žít životem holky z malého města jí připadalo víc a víc otravné. Nesnášela nudu, jaké bylo malé město plné. Snažila se ji vyhnat z hlavy a věřit v budoucnost. Zatím se chtěla prostě jen něčím zabavit. Třeba Honzou, který ji od chvíle, kdy se potkali na revivalu v kulturáku, neustále vykládal, jak je boží, což se jí na něm líbilo.
    Jenže Milena o Honzu jinak zas tak moc nestála, stejně jako nestála o to být Milenou z malého města.

    Po škole vzala práci v místním podniku. Počítala, že je to jen dočasně. Však i naplňující zaměstnání s přiměřeným platem jednou přijde. Přece nestudovala veterinu, aby po zbytek dnů sešívala palce pracovních rukavic.
    Stejně to měla s Honzou. Ten pravý musí pochopit, že o samotě tolik let zůstat nemohla. To by působilo divně.
    „Ahoj, je mi třicet a ještě jsem s nikým nechodila.“

    Každý další nudný den hledala nějaké znamení. Ráno na zastávce otáčela hlavou, jak sledovala projíždějící auta. Každé mohlo být jízdenkou jinam. Stačilo, aby zabrzdilo a tvář, která by se hned zdála záhadně povědomá, se vyklonila z okýnka.
    Také občas vsadila Sportku. Věřila, že možná vyhraje, protože jednou To přece přijít musí. To něco, co nevěděla, co To má být, ale pár stovek milionů by ji k Tomu jistě pomohlo… Pak sbohem, Honzo, sbohem, malé město!
    O Vánocích vytáhl Honza prstýnek. Milena o nabídce uvažovala. Napadlo ji, že svatba je hezký zážitek a přípravami na pár týdnu zažehná všudypřítomnou šeď. Rozvést se v dnešní době můžou stejně vždycky, takže o nic zásadního nejde.
    Na jaře byla svatba, a známí, jak to na malém městě chodí, začali okamžitě vyzvídat, jestli bude miminko. Milena o dítěti nejdřív nechtěla slyšet.
    Dítě je závazek. Koule na noze, co může bránit v rozletu, až přijde příležitost, říkala si. Jak o tom týden po týdnu přemýšlela, pomalu měnila názor. Dítě už nebyla nepřekonatelná překážka. Ten pravý kdyžtak pochopí, že nemohla čekat věčně. Třeba i sám bude mít dítě s nepravou.
    Za pár měsíců se narodila Natálka. Milena měla radost. Snila o tom, že bude něčím hrozně výjimečná a svět jí bude ležet u nohou. Společně s ní samozřejmě i ženě, která ji povila… Pak sbohem, Honzo, sbohem, malé město!
    Jenže děti rostou pomalu. Čekat na osud do čtyřiceti se Mileně zdálo být přece jen moc dlouho. Začala tedy znovu doufat, že skutečný život přijde dřív, už brzy.
    Po mateřské nastoupila do nového velkoskladu.
    Jednoho dne, když ráno otevřela skříňku, našla dopis.
    Znovu a znovu četla úhledný rukopis. Byl to nepochybně osud.

    „Sleduji Vás dlouho. Moc se mi líbíte. Asi je divné házet psaní do šatní skříňky, ale říct Vám to do očí, jsem nedokázal, i když jsem se mnohokrát snažil. Moc rád bych Vás někdy pozval na kávu, nebo víno, nebo na co budete chtít. Prosím, napište mi sms na číslo uvedené níže. Radek S.“

    Ten den se během směny popletlo a ztratilo mnoho balíků, protože Milena horečně přemýšlela, kdo může být Radek S. Že by ten s pleškou, co vždycky tak divně vejrá… ne, ten určitě ne! Bude to někdo z managementu. Jeden z těch vymydlených kluků v nažehlené košili. Radek S. je možná ten vysoký, pěkný, co ho občas vídá dole u automatu. Vždycky se mu třese ruka, když vyndává kelímek… Musí to být on!
    Milena snila o tom, jaký je. Měl být podle dopisu ostýchavý, ale upřímný. Taky pořádný a cílevědomý, dle hezkého písma. Jistě bude i zajištěný a osamělý. Určitě ten, na koho čeká…
    O přestávce odepsala. Domluvila se s ním na večeři. Doma se už výmluva najde a vlastně by šla i přes Honzovu mrtvolu, kdyby jinak nedal.
    Třásla se nedočkavostí a holení nohou jí zabralo skoro dvojnásobek času. Oblékla na sebe nejlepší spodní prádlo. Malovala se s důkladností větší než kdy jindy. Pak se odlíčila, protože měla pocit, že vypadá moc dokonale, trochu jako vlastní maska, a líčila se znovu. Nechtěla ve svůj velký den přijet autobusem a na zastávku si tajně zamluvila taxík.

    Už před vchodem se jí mlžil pohled a nohy vypovídaly službu. Soustředila se proto na každý krok, aby nezakopla. V rohu restaurace, tam kde byli domluveni, seděl jiný muž, než myslela. Není zas tak špatný, říkala si. Trochu menší a žádný krasavec, ale čert to vem, vždyť na vzhledu nesejde.
    Přisedla.
    „Radek S., předpokládám. Jsem Milena. Těší mě.“
    Podal jí ruku a tvářil se zaskočeně.
    „Promiňte, to bude omyl.“
    „Vy nejste Radek S.?“ ptala se a byla ráda, protože to znamenalo, že Radek S. může pořád být ten hezký od automatu. Rozhlížela se, jestli ho nepřehlédla.
    „Hodil jsem ten dopis do vaší skříňky? Opravdu? Já ho chtěl dát té blondýnce od vás. Taková vyšší, občas nosí brýle a… “ vysvětloval. Milena dál neposlouchala. Dala se do pláče přecházejícího v hysterický křik a dávivý kašel. Sotva si všimla, že zaplatil a odešel. Potom si uvědomila, že se na ni všichni dívají a téměř po čtyřech doklopýtala na toalety. Když se trochu uklidnila, odešla na poslední autobus.
    Ne, tohle nebyla Ta velká věc, co jí změní život. Ta totiž teprve přijde!

    1. Nebudu ten dlouhosahly roman cist cely, ani pulku a ani ctvrtinu. Ale kur.a poznam kdyz je neco totalni ptakovina.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *